3 druhohorní "prastromy" v dnešní době

14. května 2018 v 8:23 | Viza |  Rostliny
Druhohorní období je spíše známé jako éra obřích plazů, zejména pak těch suchozemských, dinosaurů, jejichž existence trvala miliony let.

Byla to doba velkých proměn, které pomalu tvořily základy pro dnešní svět - koncem druhohor totiž zejména zastoupení flóry připomínalo tu dnešní - pásy lesů tvořily jehličnany, v křídě se k nim přidaly kvetoucí rostliny, nižší patra tvořily kapradiny, cykasy, u vodních ploch rostly přesličky a plavuně. Jehličnaté stromy, jenž měly zásadní postavení během triasu a jury, se objevily už v prvohorách, avšak teprve během druhohorního období prodělaly velký rozvoj, přičemž některé z těchto stromů patřily dokonce k mohutným sekvojím. Úplně na konci druhohor jehličnany prošly zásadními změnami přivádějící nové formy dnešních moderních jehličnanů, např. borovic. V křídě ovšem dominantní pozici jehličnanů z velké části překryly krytosemenné rostliny, mezi nimiž se dokonce objevily stromy podobné magnóliím a platanům. Tato překrásná zelená tvář druhohorní přírody se kupodivu zachovala za pomocí potomstva tehdejších stromů a na některých místech planety to dosud vypadá jako v dobách dinosaurů.

kredit: Weadapt.org


Předky některých stromů bychom mohli v druhohorní krajině najít poměrně snadno, jako byly například sekvoje. Tyto obrovské stále zelené stromy vytvářely obrovské pásy lesů a je docela dost možné, že krajiny, kde se tito giganti vyskytovali, připomínala spíše sekvojové lesy západního pobřeží dnešní Kalifornie.

Sekvoje jsou obrovské stále zelené jehličnany, které dorůstají více než 70 - 100 metrů na výšku (není ovšem výjimka, pokud strom dosáhne výšky 110ti - 115ti metrů), přičemž obvod kmene může mít několik desítek metrů. Mají často rezavě hnědou nebo špinavě hnědou silnou kůru, která je výrazně zvrásněná. Rýhy a praskliny se přitom prohlubují a rozšiřují s věkem stromu, jenž může dosáhnout několika tisíc let (odhaduje se až na 3000 let), některé dosud žijící sekvoje mají věk okolo 2000 let, což z nich činí jedny z nejdéle žijících stromů na světě.

První sekvoje, pojmenované jako Sequoia jeholensis, pocházejí už z jurské severovýchodní Číny, z oblasti známé jako Manchurie, ovšem sekvoje, které jsou předky sekvojí dnešních, pocházejí teprve z pozdní křídy. Tou dobou byly sekvoje rozšířené po celé severní polokouli, zahrnující Čínu, Evropu, a Severní Ameriku. Mnohem méně se sekvoje objevovaly ve vysokých zeměpisných šířkách tropických oblastí, kde se spíše ujímal rod Metasequoia, jenž byla schopná opadat. Předchůdce dnešních sekvojí představuje S. dakotensis, která pochází z pozdní křídy z Jižní Dakoty. Za jejími potomky můžete dnes vyrazit do Kalifornie na západě USA, do Národního parku Sequoia a do Národního parku Redwoods. Společně se sekvojí vždyzelenou (Sequoia sempervirens) zde roste i sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum), kteří představují jediné dva žijící druhy sekvojí (ačkoliv sekvojovec není sekvoje v pravém slova smyslu, jelikož spadá do velmi blízkého samostatného rodu Sequoiadendron), patří zároveň mezi největší stromy na světě. V NP Sequoia navíc stále žijí ultimátní giganti sekvojovce, Generál Grant a Generál Sherman; v NP Redwoods zase naopak svůj prim drží sekvoje vždyzelené, kterým vévodí Hyperion, jenž měří na výšku 115 metrů, je tedy dokonce o mnoho větší než londýnský Big Ben a zároveň nejvyšší strom na světě.

Pravěký svět v Kalifornii ovšem sekvojemi a sekvojovci rozhodně nekončí. Pamatujete si Putování s dinosaury? Právě v NP Redwoods se natáčela celá řada scén, a některá místa by vám mohla být povědomá, jako je Fern Canyon, odkud pochází jedna z nejdramatičtějších scén dokumentárního cyklu Putování s dinosaury (BBC, 1999).

Mezitím co Amerika je od nás opravdu daleko a sekvojové lesy můžeme obdivovat z fotografií a videí jejích návštěvníků, na sekvoje, konkrétně sekvojovce, se můžeme podívat na řadě míst v České republice. Ačkoliv "naši" sekvojovci nejsou obři, patří mezi impozantní stromy ve své krajině. Největší z nich lze vidět v Ratměřicích, kteří dosahují výšky 40ti metrů. Nadále jsou další sekvojovci vidění v Chabani, v botanické zahradě v Plzni, Vlašimském zámeckém parku, na Znojmu (Kravsko), v Kunratickém parku a v Trutnově.

kredit: Wanderlymagazine.com

kredit: VisitRedwoods.com
Z tohoto místa pochází dramatická scéna mezi alosaury, stegosaurem a skupinou
mláďat diplodoka z dokumentu Putování s dinosaury.

Pakliže chceme skutečně objevit stromy, které ještě dnes žijí zamrznuti v druhohorní krajině, museli bychom se vydat směrem k Jižní Americe. V tamních oblastech se vyskytují primitivně vyhlížející jehličnany jménem araucaria, které známe pod českým názvem blahočet.

Blahočety spadají mezi velmi odolné stále zelené stromy, které se rozšířily do všech pásem. Mají štíhlý šupinatý kmen, který je větvený pouze nahoře (mladé stromy jsou větvené až k zemi) a kožovité listy. Udává se, že dorůstají výšky 40ti - 60ti metrů (druhohorní blahočety dorůstaly výšky až 100 metrů). Vyskytují se zejména na jižní polokouli, některé druhy se dokonce dokázaly přizpůsobit chladnějšímu klimatu Evropy. Většina dosud žijících druhů ovšem roste v teplých a suchých oblastech Jižní Ameriky (Argentina a Chile), na východě Austrálie a přilehlém Novém Zélandu (převážně na severu), další druhy se dají nalézt severněji na Filipínách a v Malajsii. Tropické druhy se vyskytují na Jižní Americe v deštných pralesech Brazílie.

První fosilní záznamy pocházejí již ze střední jury; tou dobou byly blahočety globálně rozšířené a byly nedílnou součástí druhohorní flóry a to až do křídového období, kdy ustoupily do pozadí před krytosemennými rostlinami. Jediným fosilním pojmenovaným druhem je Araucaria mirabilis, jejíž fosilizované zbytky jsou součástí Cerro Cuadrado Petrified Forest v Patagonii v Argentině, kde byla A. mirabilis dominantním druhem před více než 160 miliony lety. Aby toho nebylo málo, A. mirabilis má mnoho společných znaků s dnešním blahočetem A. bidwillii, který lze považovat za přímého potomka, avšak mezi blahočety lze najít i jeden druh, která pochází přímo z druhohorního období - blahočet chilský (Araucaria araucana), který se dnes vyskytuje v nesmírně suché oblasti mezi Argentinou a Chile, a který je navíc přísně chráněn.

Většina chilských blahočetů roste na svazích And v NP Conguillo v Chile. Zde jim vyhovuje kyselejší půda vulkanického původu a chladnější podnebí, které zdejším blahočetům umožňuje růst pomalu a vytrvale; řada stromů bude mít i více jak 1000 let! Mnoho překrásných fotografií pochází z oblasti okolo lávového pole pod sopkou Llaima. Podobně jako v předchozí části o sekvojích jsem zmínila Putování s dinosaury, stejně tak se dá NP Conguillo zmínit i tady. Ostatně - odtud pochází největší množství záběrů pro celý dokumentární cyklus!

V České republice se s blahočetem můžeme setkat poměrně často, jelikož je součástí mnoha zahrad a zahrádek, divoce jej ovšem rozhodně neuvidíte - pro fotografie jako je ta dole se totiž musíte vypravit do And...

kredit: Pablo Bravo Monasterio/Wikipedia
NP Conguillo vytváří ráz prehistorické krajiny po miliony let.

Blahočety pocházejí z jurského období, stejně tak i následující strom, který je dnes ohrožený vyhynutím a přežívá divoce v horách dnešní Číny - jinan.

Tento exoticky působící listnatý opadavý strom má své kořeny již na konci permu, kdy se objevily jeho úplně první předchůdci, svůj rozmach si odbyl během střední jury a v mladší křídě se dal na ústup před nastupující érou krytosemenných rostlin, aby zůstal v jednom jediném rodě a druhu přežívat dodnes. Většina veřejnosti zná jinan pod jménem Ginkgo biloba, jenž funguje jako ingredience v mnoha léčebných prostředcích, dokonce jako pochoutka.

kredit: ULekare.cz

Jinany mají svůj původ na přelomu prvohor a druhohor před 270 miliony lety. V juře prodělaly jinany rozvoj, který pokračoval až do spodní jury, objevil se dokonce rod Ginkgo, který přežívá ještě dnes v horských oblastech dnešní Číny a to v jednom jediném rodu a druhu. Během druhohor byly jinany rozšířeny celosvětově, ačkoliv v tropických nebo subtropických oblastech tak častí nebyli; jejich výskyt se soustředil na severní polokouli do mírného pásma. Předci dnešního G. biloba se objevili v době největšího rozkvětu, tedy v juře. Jediný rod přežil v téměř nezměněné podobě.

Jinan je typický pro své nádherné jasně zelené listy, jenž na podzim přejdou do jiskřivě žluté, a které mají vějířovitý tvar a oříšky připomínající semena. Většinou dosahují výšky okolo 35 metrů, ale v Číně jsou jedinci dorůstající výšky až 50 metrů. Je to odolný strom, jehož kůra odolává téměř všem druhům nemocím a hmyzu, stejně tak dobře silnému větru a mrazům. Jinany, které dnes rostou divoce v Číně, jsou spíše vzácnost, většina jinanů jsou totiž potomky těch, které zde vysadili čínští mniši.

Pro mnoho asijských kultur je jinan posvátným stromem, zejména ve spojení s Čínou, kde hraje jinan celkem důležitou roli již 5 tisíc let a to především v tradiční čínské medicíně. Staří číňané věřili v jeho zázračné léčebné schopnosti, připravovali z něj různé tinktury a čaje. Jejich vysazování měli na starost zejména staří čínští mniši - některé jinany vyszaené v chrámech navíc mohou být staré až 1500 - 2000 let, jedná se tedy o jedny z dlouholetých stromů. Dnes jsou v Číně cenněná hlavně jeho semena, která se používají při zvláštních příležitostech, jako jsou svatby, a v Japonsku jsou součástí některých jídel. Lidé i dnes věří, že je jinan obsahuje unikátní látky, které mohou podporovat paměť, potlačovat alergické reakce, nebo dokonce léčit některé sluchové a zrakové onemocnění, a pomáhat napravovat duševní potíže, jako jsou deprese a úzkost. Žádný z těchto účinků ovšem nebyl vědecky pozorován, lze se ovšem domnívat, že kultura, která v Číně existovala před tisíci lety, skutečně věděla o jinanech mnohem více, než víme my.

kredit: Twenty20.com/smasato115

zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sequoia_(genus)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sekvojovec_obrovsk%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_Sequoia
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sekvojovec_obrovsk%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sekvoj_v%C5%BEdyzelen%C3%A1
https://cs.wikipedia.org/wiki/Blaho%C4%8Det
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_park_Conguill%C3%ADo
https://en.wikipedia.org/wiki/Ginkgo_biloba
http://bylinkopedie.cz/ginkgo-biloba/
M. Košťák: Dávný svět zkamenělin, 2004
kolektiv autorů: PREHISTORIE, 2009

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.