Mt. Mabu Dinosaur Park, 3.

3. února 2018 v 7:59 | Viza |  Mt. Mabu Dinosaur Park


Pterosauři

Bylo to úžasné. Ganzalim neustále protékalo nadšení, které znovu a znovu střídala vlna pochybností. Viděl skutečného dinosaura, nebo se mu to jenom zdálo? Možná to byl jen tak dokonalá animatronika, jak Howardsová říkala, možná dokonce neskutečně propracovaný holografický jev. Bylo to tak živé. Muselo to být přeci skutečné, a prý jich tu je víc!

Howardsová seděla vedle něj, na tváři měla úsměv, jenž mu připomněl tajemný úsměv Mona Lisy a přitom se tvářila jako matka, která ukazuje svým kamarádkám nového potomka. Jestliže byl tenhle park skutečností, pak přežije dlouhé dekády lidství a stane se jejím celoživotním odkazem. Není divu, že peníze tady dosahovali neuvěřitelných výšek. Zároveň s tím, že vstoupil do něčeho nového, mu někde v koutku mysli křičel hlásek, aby odmítnul práci, odjel a na vše zapomenul. Park může vstoupit i do pořádných trablů - lidé budou odmítat živočichy, kteří vyhynuli a budou volat po jejich likvidaci, možná proti parku budou zbrojit, nebo do něj budou vstupovat pytláci. Nebo dokonce dojde k úniku exemplářů zde chovaných. Neměl ani tušení, kam může existence parku dojít. Pomyslel přitom na své dvě děti. Kdyby se všechno tohle událo, Johannesburg nebyl zase tak daleko. Jestli tu měli voliéru, znamenalo to létající živočichy.

Zrovna, když pomyslel na tvory, kteří mohli v druhohorách létat, vynořila se před nimi obrovská kopule čnějící vysoko nad jejich hlavy. Vypadala jako každá jiná voliéra. Sjel pomalu blíž a vystoupil společně s Howardsovou. Zamířili ke dveřím, přičemž pečlivě přečetl varovnou ceduli:


POZOR, PRŮCHOZÍ VOLIÉRA
Prosíme všechny návštěvníky, aby nesestupovali z vyznačené cesty a nevykláněli se přes zábradlí. Děkujeme.


"Jsou nebezpeční?" zeptal se Ganzali a obrátil se na Howardsovou, která otevřela silné dvoukřídlé dveře do voliéry.

"Kdo?"

"Ta zvířata uvnitř - ptero-něco…"

"Řekla bych, že ani ne. Přijde mi, že jsou nejmilejšími z celého parku. Jsou jen… hluční." pokrčila rameny Howardsová.

"Jak moc?"

"Hodně." ušklíbla se a zmizela za plastikovými pásky visícími hned za dveřmi. Ganzali se ujistil, že dveře za sebou zavřel, než prošel plastikovou zábranou a prošel dalšími dveřmi. V mezi prostoru mezi dveřmi viseli po obou stranách osvětlené informační cedule, vedle níž na pravé straně vedla cesta do průchodu, mezitím co po levé zase do prostorů pro zaměstnance.

Jakmile vstoupil za Howardsovou, ocitl se na terase chráněné výklenkem umělých skal, které se táhli nad celou cestou. Zábradlí bylo vysoké a každých pár metrů visela varovná cedule. Přímo za zábradlím klesal ostrý skalnatý sráz. Ganzali si všimnul desítky tvorů plachtících v obrovském prostoru voliéry, někteří z nich seděli na umělých skalách, které připomínaly útesy u moří. Vzduch byl těžký, nedýchalo se tu úplně nejlépe. Kolem něj bez mávání křídel proplachtilo jedno ze zvířat, pak lehce mávlo křídly tvořené kožnatou blánou, a vystoupalo kamsi nad jejich hlavy. Většina zvířat štěkala a krákorala na skalách. Voliéra nebyla nahoře zakončena jen kopulí, ale klesala i hluboko pod zem, kde se formovala neustále se vlnící hladina širokého jezírka. Průchod, který viděl, vedl nejen ve stejné úrovni, ale dokonce klesal dolů k jezírku, kde sedělo pterodaktylů nejvíce a krmilo se na drobných rybkách. Reproduktory na stěnách u cesty napodobovaly tlumenými zvuky bouřící útesy.

Pterodaktylové poletující okolo byli vcelku malí, měli dlouhé úzké, vpředu ozubené zobáky a žádný ocas. Když seděli a pohybovali se po skalách, připadali Ganzalimu neskutečně nemotorní, ale ve vzduchu se měnili v opravdové letecké mistry. Směr měnili hbitě nakláněním svých drobných tělíček. "Máme jich dvacet pět z původních třiceti," řekla Howardsová. "Tedy, dvacet šest - ten jeden je v izolaci."

"Jak to, že se lidí nebojí?"

"Nemají důvod se nás bát. Zprvu ošetřovatelům a všem lidem, co se přiblížili, nedůvěřovali. Důvěra mezi člověkem a těmito zvířaty musí být oboustranná. Získat si jí nám trvalo přes půl roku." pokrčila rameny Howardsová a pomalu pokračovala po cestě. Minuli schodiště vedoucí k vysuté vyhlídce a zatočili podél srázu k druhému východu.

"Co se stalo s těmi čtyřmi zvířaty? Říkala jste, že jste jich měli třicet." Ganzali se na ni podíval.

"Úhyn při přesunu do výběhu. Pterosauři velmi těžce snášejí stres v uzavřených prostorech."

"Ale tenhle výběh jim nevadí, že? Taky je to uzavřený prostor."

"Věřím, že jsme maximalizovali jejich spokojenost a co nejvěrohodněji napodobili jejich přirozené prostředí." Howardsová se usmála.

"Dovolte mi otázku, madam - jak můžete vědět, ve kterém prostředí zvířata žila?" Ganzali se mírně zamračil.

"Můžeme to vědět," Howardsová zneklidněla, jako kdyby si uvědomila nějakou myšlenku, jenž neměla ze svých úst vypustit. Na chvíli se odmlčela, prohlédla si Ganzaliho a odpověděla. "Odhad. A také paleontologické poznatky."

"Jak se vám je vlastně povedlo oživit? Chci říct, určitě jste nepracovali s dospělými jedinci, ale s mláďaty. Jenomže u těchto jste si museli získávat důvěru. Zvířata odchovaná v zajetí bývají přece na lidskou péči zvyknutá, nebo snad ne?" poznamenal Ganzali.

"Všechno postupně. Je toho mnoho, co budete muset vědět." Howardsová se na něj ani nepodívala, vrátila se po cestě přes voliéru zpátky a vyšla východem ven. Ganzali pocítil, že Howardsové tenhle rozhovor příjemný nebyl. Možná byla unavená z vysvětlování každému, kdo se zeptal, jak je to možné. Kdykoliv se ale někdo vyhýbal odpovědi, něco skrýval. Rozhodl se nedorážet a zjistit si informace, až se dostaví do svého bytu u brány. Sám musí pořádně vystřízlivět z ohromení. V tento moment pořád balancoval na hranici pochybností.




O několik minut později pokračovali v cestě parkem. Napojili se na hlavní silnici vedoucí k hlavní bráně a začali sjíždět parkem znovu dolů. Na silnici dohnali dokonce malý autobus, který Ganzali předjel. Svážel některé dělníky a pracovníky parku z návštěvnického centra dolů k bráně. Obloha začínala zlátnout, jak se slunce začínalo klesat a objevilo se na ni i několik nevlídně vypadajících mraků, vše ovšem zahalovala clona hustých větví pralesních stromů.

Howardsová po cestě příliš nemluvila, jen stroze odpovídala na Ganzaliho zvídavé otázky ohledně práce a zvířecích chovanců; celou dobu se přitom tvářila, jako kdyby kousnula do kyselého jablka. "Chcete ještě vidět zbývající výběhy?" nadhodila ledabyle, aby přerušila jeho další otázku směřující ke klonování. "Ještě tu chováme psitakosaury, a jednoho ceratosaura, ten je kousek odtud v nížině."

"Dnes už asi ne, madam." Ganzali s výdechem odpověděl. "Byl to hodně náročný den, a já myslím, že to potřebuji promyslet a zpracovat. Je toho hrozně moc. Nedává mi to smysl… Věřím, že to, co jsem viděl, nebyla žádná animatronika ani hologramy, a byla to skutečná zvířata, ale stejně…"

"Chápu vás. Musí to být hrozný šok, Ganzali." řekla Howardsová. Její hlas zněl falešně upřímně. "Pokud máte pochybnosti o téhle práci, můžeme pracovní poměr ještě pořád rozvázat, nebudu vás tu držet."

"To ne, to ne!" Ganzali vyhrkl. "Tuhle práci jsem vzal rád. Rád si jí taky udržím."

"Dobrá, jen chci, abyste věděl, že máte i tuhle možnost."

Jakmile dojeli k hlavní bráně, zajel Ganzali na parkoviště, odstavil vůz a když vystoupili, jen se s paní Howardsovou rozloučil. Zamířil do své ubikace, mezitím co Howardsová za ním zůstala tiše s přimhouřenýma očima koukat. Byla podezíravá a pan Ganzali měl mnoho otázek. Nemohla si dovolit odhalit skutečnost, odkud ta zvířata doopravdy pocházejí, už teď veřejnost i média o Driftronics Technologies pochybovali. Navíc, odhalení jejich velice vyspělé technologie by mělo za následek, že by o ni rychle přišli. Vlády, armády, vědci, nebo i bohatí soukromí lidé, by usilovali o to jí získat. Takovou moc držela její velká globální firma v rukou… Howardsová věděla, jak moc drasticky by mohla ovlivnit ve špatných rukou svět.

Velmi pomalu se rozešla směrem k hlavní správní budově, vstoupila dovnitř a téměř poslepu zamířila do své kanceláře. Arm Bushaj tu nebyl; některé desky a papíry byly pryč, uklizené zpět, ale některé ležely stále na stole. Howardsová zavřela dveře. Nahlédla zběžně do papírů. "Žádná zpráva o transportním týmu. Super." protočila oči. Sáhla automaticky po telefonu po pravé ruce. "Co si člověk neudělá sám…"

Rychle vytočila číslo na vedoucího transportního týmu. Telefon sice zvonil, ale nikdo jej nezvedal. Zamračila se. Po té zkusila i číslo na svou asistentku, ale ani tady nebyla kdovíjak úspěšná. "Sakra. To všichni spí, nebo jsou na večírku?" zabublala sama pro sebe. Na čele jí naskákalo několik vrásek. Položila mobil na stůl a opřela se o vysoké opěradlo židle.




Ganzali lovil po kapsách klíče u hlavního vchodu k ubikacím. Cítil, jak z něho po celém odpoledni opadá podivné napětí a vzrušení a začíná v něm převládat nepříjemné tušení, že tenhle park nemůže přeci dlouhodobě fungovat dobře. Nebo snad ano? Jakmile odemknul vchodové dveře, ozval se zpoza rohu zastřený skřípavý hlas, který měl nutkání křičet, ale silou vůle jeho majitele zůstával utlumen. Ganzali se zarazil a zaposlouchal se.

"Ne, ještě ne, ty pitomče! Sám nevím, kde jsou! Co já s tím mám společného?! Prostě mu řekni, že ona něco nejspíš ví. Musíme to přerušit. Bla bla - tak si něco vymysli a blbě se nevymlouvej, sakra!"

Ganzali stál naprosto tiše. Hlas, který poslouchal, nepatřil nikomu jinému než Armu Bushajovi, zástupci Howardsové. Zamračil se. S kým to jenom mohl mluvit? A o čem to vůbec mluvili?

"Ani já to nevím! Seš chlap, nebo baba? Něco si vymysli! Zařiď to! Já už musím jít." S tím byl rozhovor přerušen.

Ganzali rychle zavrtěl hlavou a velmi potichu otevřel dveře. Slyšel Arma tiše mluvit sám k sobě a pak do něčeho vší silou praštil. Tou dobou už se dveře zavřeli a Ganzali si po schodech zamířil rovnou do svého skromného bytu. Tohle musí na okamžik pustit z hlavy. Měl mluvit se svou rodinou, povyprávět jim, co viděl. A on se neskutečně těšil.
 


Komentáře

1 JPRex JPRex | E-mail | Web | 3. února 2018 v 11:03 | Reagovat

Smeruje to zaujímavým smerom, som zvedavý, čo bude ďalej. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.